Mrazivá krajina a v ní dospívající kluk. Kdysi se z něho mohl stát běžec v přesně vymezené dráze s měřitelným sportovním výkonem. Teď je běženec a běží o život. Za sebou zemi zničenou válkou, před sebou jediný cíl – vysněný sever Evropy, kde se má setkat se starším bratrem, posledním blízkým člověkem, který mu zbyl. Nemá co jíst, nemá kde se zahřát, nemá telefon, s nímž ztratil všechno:  mapu, světlo, lidský hlas. Pohybuje se jako chyba v systému, jako stín na periferii krajiny i společnosti. Svět, v nějž dříve s bratrem doufali, vnímá už jen jako nekonečný koloběh výroby, ve kterém jedinec nemá místo: produkce automobilů, produkce masa v jatečních továrnách, strojová produkce zábavy a informací, instantní vytváření obrazu světa, produkce strachu.

Strastiplnou cestu obou hrdinů sledujeme v mimoběžném prolínání jejich příběhů. Zároveň s tím však čteme knihu o Evropě viděné zvenčí – o virtuální Evropě stvořené Wikipedií, i o Evropě reálné, připomínající velký fungující stroj, obdivuhodně krásný jako fraktální krystal vody a stejně studený. Jediné, co tu proti němu stojí, je zranitelné lidské tělo. Tělo vykořeněného člověka, redukovaného na problém, na statistický údaj, na materiál.