Příběh nahrazený krystalem samoty (Recenze 20.10.2014, Respekt)

Mapa Anny CoverMarek Šindelka vydal druhou sbírku povídek

Tuzemská literární tradice je minimálně v současnosti na povídky spíše skoupá. O to víc vyniká, že ji už podruhé skvěle doplnil ucelenou sbírkou mladý autor Marek Šindelka -tentokrát s názvem Mapa Anny. A zdá se, že tento žánr zastává v jeho bibliografii hlavní roli; není to obvyklé čekání chudé příbuzné stojící opodál, než přijde pan Velký román.
Letos třicetiletý Šindelka debutoval před devíti lety poezií sbírkou Strychnin a jiné básně, za niž získal Cenu Jiřího Ortena. Následoval román ze zatopené Prahy s názvem Chyba, o pár let později pak jeho poněkud zmatená komiksová adaptace a nakonec zakotvil právě u povídek. V povídkové knize Zůstaňte s námi (před dvěma lety získala Magnesii Literu) se jeho zájem stočil k intimním vztahům a toto téma přeteklo i do současné Mapy Anny. Deset vzájemně propojených povídek nabízí variace na blízkost a osamělost; na pocity, kterým už se jaksi nehodí říkat tím starým slovem láska.

JSME PŘÍBĚH?

Podobně jako mnozí jiní východoevropští autoři a teoretici literatury, i Šindelka mluví o absenci velkého příběhu současnosti a zaneřádění literárního prostoru mikropříběhy. Po tragédii holocaustu a marasmu komunismu jako by současnost na jeden scelující velký příběh ani nestačila. Někteří spisovatelé to řeší čerpáním látky z minulosti, nikoli Šindelka – ten strategii „osud malého člověka na pozadí velkých dějin“ odmítá.
Příběh zmizel, ale zároveň se stal vzorcem pro současnou komunikaci. Vše jako by dnes muselo mít příběh, aby se mohlo zase sdělovat, abychom si znovu mohli představit, abychom se zase mohli vcítit. V době, kdy má příběh každá reklama na prací prášek i článek o sjezdu politické strany, se Šindelka rozhodl, že jeho povídky jej mít nemusí.
„Ty mi to nebudeš věřit, ale jsem spisovatel, příběhy se mi hnusí, je jich moc a skoro všechny jsou stejné, ale tvůj ne, tvůj příběh totiž vlastně není, neexistuje, tvůj příběh je, že toužíš po nějakém příběhu,“ chrlí spisovatel na dívku Annu, s níž se před pár hodinami seznámil, v nejsilnější povídce knihy s názvem Reality. A Anna se směje. Souvisleji promluvit ji autor nenechá, Anna je popisována – vztahy jiných k ní, vzpomínkami jiných na ni, situacemi, v nichž hrají hlavní roli jiní. V Anně jako v mapě čte čtenář pomaleji a nejednoznačněji než v povídkách, které ji vykreslují.
Šindelkovy povídky jsou krystaly, zastavenými situacemi – fotografiemi znejišťujících vztahů, v nichž zůstávají postavy samy. Jejich jedinečnost stírají banální situace, které se jim dějí, i „tuctová“ jména, jež nosí. Andrea, Petr, Milan, Lenka… Právě ony situace přitom pomáhají krystalu růst a tvořit jedinečný tvar. Ani rozhovory nejsou důležité, jsou to často jen skořápky frází či holé věty sdělující to nejnutnější. Prim hrají vnitřní monology, nevyslovené komentáře postav k tomu, co se (jim) právě děje. Ne, nevyslovují je proto, že by se bály upřímnosti, ale proto, že nevěří, že slova jsou cestou ke sblížení; už totiž nevěří, že sblížení je vůbec možné.
Kromě zmíněných figur jsou v povídkách postavy-ega, které jména nepotřebují; stačí poslání, jež je utváří a dává světu zprávu, kdo jsem: Bavič, Architekt, Makléř, Spisovatel. Většinou svou mocí vytvářejí prostor ještě někomu dalšímu – ženám. Povídka Představení začíná popisuje několik málo minut prožitků a myšlenek, které se Baviči honí hlavou, než vstoupí na scénu. Jeho tělo se třese a potí, snaží se zhluboka dýchat a baví se svým „mikromasochismem“. Jeho tělo se nechává uklidňovat doteky přítelkynina těla, ale jeho duše je sama. Čtenář se nedozví, jak Bavič vypadá, jak se jmenuje, v čem se chystá vystupovat, dozví se ale, co přesně si myslí, že cítí, a jak se jeho tělo projevuje. A právě rozpor, ve kterém se tělo a duše nacházejí, je pro Šindelkovy postavy charakteristický.
„Zpomalil, protože uviděl nějaké lidi. Zhluboka dýchal. Ten dech mu nebyl úplně příjemný. Šel pomalu, myslel na své plíce, začal kývat rukama, ale pak je radši strčil do kapes. Po krátkém uvážení ruce zase vyndal…“ Tělo je tu opakovaně jako poslední nepříjemná bezprostřednost, již jsme ještě zcela neovládli, která nás usvědčuje z neupřímnosti k sobě a připomíná staré časy sounáležitosti.

NESTAT SE NÁDOBOU

Srovnat Šindelkovy prózy s z jeho vrstevníků není jednoduché. Jazyk si osvojuje stejně snadno jako Jaroslav Rudiš, zajímají jej vztahy stejně jako Petru Soukupovou, ale vše je u něj ještě trochu jinak vyhrocené. Téma samoty dnešní doby zakresluje do Mapy Anny cynicky a zároveň hravě jako v chytrém facebookovém statusu. Jazyk je postmoderně namíchaný a prchavý. Slova jako YouTube či Google z textu násilně netrčí, ale jsou jeho přirozenou součástí. Základ v poezii ani cit pro obraz a lyriku Šindelka nezapře. Graduje a množí obrazy, neposunuje děj, ale vytváří atmosféru. Nesměřuje k pointě, ale kupí pointy střihem jako v klipu.
„Každá historická osobnost se změní ve značku, v žalostný symbol složený ze dvou tří wikicitátů… Všiml jsem si toho za jednoho zvlášť teskného večera… přijel jsem domů, zaparkoval auto značky Picasso, a protože mi bylo smutno, vypil jsem láhev koňaku Napoleon… a nakonec (protože to bylo opravdu zlé období) jsem do sebe obrátil i vodu po holení Dalí… a za šumění své staré mizerné televize Tesla jsem usnul unaven Evropou.“
Občas je proto Šindelka nazýván autorem mladé generace; rozuměno sobeckých lidí, kteří nechtějí dospět, nic brát vážně a navždy si chtějí hrát se svými iPhony. Takové postavy ale v Mapě Anny nejsou. A není tu ani jedna generace, ale lidé od sedmnácti do čtyřiceti. Ve svém mládí nevinní a naivně přístupní vztahům, které je nezvratně tvarují, aby pak oni mohli tvarovat jiné.
Jenže ti starší a tvarující se už často stávají dekorativními dutinami. Annu zachycuje kniha opakovaně v různém období života a nakonec už téměř hotovou, těsně před dospěním. Všechna utvářející setkání má v tu chvíli za sebou, vstřebala je, ale naštěstí se nestala kopií žádného ze svých vzorů a průvodců. V duchu Šindelkovy knihy by se chtělo říci, že myšlenka se zmnožila, ale vítězství prázdnoty nenastává.

***

autor: Kateřina Čopjaková

 

Mapa Anny v Roxy

Jsou umělecká díla schopná obstát ve vizuálně náročném, neustále se proměňujícím prostředí nočního klubu? To budete mít možnost zhodnotit už 13. 10. na vernisáži k pořadí již třetím ROXY Visuals.

Umělcům je umožněno zasáhnout na několika vybraných místech klubu ROXY. Škála vyjádření sahá od klasických médií po site-specific instalace. Na dvou světelných panelech v klidové zóně chilloutu dostává prostor i literatura. Prezentace výtvarného umění v prostorách hudebního klubu ROXY tentokrát představí díla současných umělců vybraná novou dvojicí kurátorů Petrem Krátkým a Martinem Hrubým. Důraz je kladen především na provázanost jednotlivých vystavených prací.

Vystavující umělci: Antonín Jirát, Miroslava Večeřová, David Krňanský, Jakub Jurásek, Zuzana Kantová, Viktor Takáč, Marek Šindelka, Pavla Nešverová, Vladimíra Večeřová a Petra Lelláková

Vernisáž 13.10.2014 Klub Roxy, Dlouhá 33, Praha 1. Začátek 20.00

http://www.roxy.cz/roxy-visuals-vol-3

image001

 

Rozhovor: Nevidím kolem žádný velký příběh (18.9.2014, Právo)

Spisovatel Marek Šindelka:
O generační výpovědi nemůže být v případě právě vycházející povídkové knihy Marka Šindelky (1984) řeč – autorova zahořklost, cynismus a zároveň až homeopaticky jemné vnímání mezilidských, zejména rodinných vztahů na mě působí dojmem, jako by Mapu Anny (Odeon 2014) napsal někdo mnohem, mnohem starší.

* Čím jste chtěl být jako dítě?

Asi kastelánem, jako moje máma, díky které jsem strávil dětství na Křivoklátě a dalších hradech. Anebo možná stavitelem. Jako kluk jsem sbíral kamenické značky – podpisy středověkých kamenických dílen a zároveň konstrukční znamení, jimiž mistři určovali, které kvádry k sobě patří. Vypadají jako runy. Obkresloval jsem si je ze zdí a portálů do sešitů, sledoval jsem jednotlivé dílny. Záliba v různých konstrukcích, ať už budov, nebo příběhů, mi zůstala.

* Kniha Mapa Anny je taková mozaika povídek. Proč jste se rozhodl pro tenhle žánr?

Povídka podle mě skvěle přiléhá ke skutečnosti. Nevidím totiž kolem sebe žádný velký příběh, který by mě nutil zachytit jej románem. Nenacházím žádnou ústřední linii současnosti, nedokážu o žádném jevu říct: Ano, tohle je duch doby. Všechno se rozsypalo do střepů. Žijeme taky takové povídky, drobné příběhy, které se vzájemně dostávají do různých vztahů a skládají do všelijakých struktur. V nových textech jsem se snažil popsat dnešní realitu, nebo spíš všechny různé reality, ve kterých žijeme. Ten zvláštní stav, kdy si na Facebooku můžeme vytvořit deset různých profilů a za každý hrát trochu jinou hru, což se zpětně zase otiskuje do skutečnosti. Potkáváme tolik lidí, komunikujeme s nimi tolika způsoby a nic z toho nemusíme brát vážně. Svou realitu si můžeme stavět jak z lega. Zároveň jsme ve vší té svobodě paradoxně strašně náchylní přebírat cizí životní strategie.

* Co to znamená?

V Mapě Anny je to názorně ukázané na postavě hlavní hrdinky. Je tam popsaná celá anabáze jejího vrůstání do světa, to, jak otrocky přebírá a automaticky opakuje určité modely chování jiných lidí. Její rodiče a později partneři do ní zavlečou strašnou spoustu vlastních problémů, které vůbec nemá řešit ona. Trvá jí pak hodně dlouho, než se těch nánosů zbaví, než opustí všechny ty taktiky a masky, do kterých ji zakleli jiní lidé, a dotkne se sama sebe. Osobně to chápu jako určitý druh štěstí – přestat hrát všechny tyhle hry, nahlédnout, jaké prapodivné parazity v sobě hostíme, a pokud se jich nedokážeme zbavit, aspoň je mít pod kontrolou. Anna tohle v jistém momentu nahlédne a v jejím životě se něco velice uklidní.

* A vy už jste se dezinfikoval?

To je asi práce na celý život. Ale myslím, že je to nezbytný krok, zkusit se s tím poměřit. Jinak hrozí, že bude člověk nadosmrti válčit s vlastní minulostí, rodinou, partnerem nebo se svými dětmi – ty to nakonec vždycky odnesou. Základní životní taktika je hodit problémy na někoho jiného. A děti jsou většinou jaksi nejvíc po ruce, a na -víc bezbranné. Pokud tomu chce člověk zamezit, musí své věci dořešit v sobě.

* V knize vystupuje postava Spisovatele, kterému se „hnusí příběhy“. Jste to vy?

Ne. Ale sdílím s ním spoustu názorů. Včetně té únavy z takzvaných velkých příběhů – těch literárních, ale i filmových. Je to z drtivé většiny jen kopírování několika málo narativních efektů. Strategii příběhu se citlivý člověk naučí docela rychle. Jakmile řemeslně zvládne formu, může do ní nalít leccos, vždycky se z toho něco upeče a vždycky to někdo spolkne. Nejdál je v tomhle řemesle samozřejmě Hollywood. Existuje spousta příruček, kde je přesný postup výroby filmového produktu popsaný snad po vteřinách: kdy se má objevit první bod zlomu, kdy druhý, po jaké křivce má stoupat napětí, jak rozfázovat zápletku, tak aby to zacvaklo a uspokojilo nejprůměrnějšího konzumenta. Můžete si vzít stopky, projet si Transformers a poměřit, kdy se v poměru k délce filmu odehrají všechny důležité konstrukční prvky. Člověk je spokojený, když vidí to, co už zná. Každý měsíc, každý týden dokola premiérují jeden a ten samý film. Jen se trochu jinak jmenuje a místo kovbojů jsou tam mimozemšťané nebo mluvící animovaná autíčka. S literaturou je to podobné. Fígle se opakují. Stačí se podívat na všechny ty euroromány.

* Čemu říkáte euroromány?

Takovým těm knihám o historických traumatech. Příběhům, co napsal sám život. A google. Je to takový ten evropský vampyrismus: pohnuté osudy na pozadí dějinných hrůz postopadesátépáté. Dnešní dvacátníci vzpomínají na druhou světovou válku. Nějak si nemůžu pomoct, ale prostě mi to leze krkem. Mám pocit, že všechny ty -hle srdceryvné příběhy, ať už knihy, nebo filmy, přispívají k úplnému zatmění. K devalvaci historie. Přes všechnu snahu talentovaných autorů se z toho stává určitý temný druh zábavy: je to napínavé, dramatické, smutné, dojemné, poučné, lidské. Což je všechno ve výsledku úplně špatně. Je to naprosto neadekvátní. Adekvátně by z toho člověku mělo být špatně až do morku kostí. Já jsem v životě ne viděl mrtvého člověka, asi bych dlouho vstřebával i pohled na vážně zraněného, ale na plátně sle dujeme nekonečno smrtí, všechno to zromantizované, předžvýkané a uhlazené, morálně poučné zabíjení. Je to prostě voyerismus na dost vysoké úrovni.

* Skoro ve všech vašich povídkách figuruje tělo – ovšem tělo jako obtížná hmota, se kterou si postavy nevědí rady a kte -ré by se snad nejradši zbavily. Proč je tělo problém?

Žijeme ve vatě, v takovém inkubátoru. Všechno kolem nás je strašně vyčištěné, vypolstrované, bezpečné. Máme pocit, jako bychom tady měli být věčně. Stáří je pomalu vulgární pojem, smrt už pravděpodobně, aspoň podle marketingových stratégů, vůbec neexistuje. Fungujeme z poloviny na síti, kde si na profil vyvěsíme jednu fotku z miliónu v tom nejsprávnějším možném úhlu, který dlouho ladíme před zrcadlem a pak ho proženeme ještě přes padesát filtrů, než jsme konečně spokojeni se svým obrazem, než jsme to konečně my. Jenže pak je tady realita, což je v konečném důsledku především tělo, kterému jsou naše vybroušené selfies ukradené. Zcela svévolně a skoro drze si prostě žije. Můžeme se třeba uposilovat k smrti, vypít galon zeleného čaje a bůhví čeho všeho, ale nepřesvědčíme ho, aby nestárlo. To všechno v tomhle hyperdokonalém světě strašlivě tíží. Tělo nás usvědčuje ze života, a tím pádem i ze smrti. Z věcí, kterým už vlastně skoro nerozumíme. Je to zvláštní, protože identitu dnes můžeme měnit poměrně snadno, a nejenom tu virtuální. Když se rozhodneme, můžeme si nechat narůst plnovous, sbalit kufry a odjet meditovat do Indie. Ze dne na den můžeme škrtnout předešlý život a začít naprosto od nuly. Můžeme se vydat prakticky kamkoliv, možnosti se fraktálně rozbíhají do tisíců směrů. Svět je tak bohatý, až je to závratné, a spousta lidí si v té neomezenosti překvapivě připadá ztracená. To je ta odvrácená strana svobody – frustrace z nedostatku jakéhokoliv dopravního značení. Jak toužíme po orientaci, vytváříme si spoustu problémů, vytváříme si nepřátele, abychom zahlédli sami sebe a měli pocit, že stojíme na té správné straně. Projevuje se to v uvažování jednotlivých lidí i v celosvětové politice.

* Možná by stálo za pokus na školách zavést předmět nakládáme se svobodou…

Nebo taky nakládáme se sebou samým….Spousta mých vrstevníků se nalézá v takové podivné zemi nikoho: je jim kolem třiceti, dochází jim, že času už zase není tolik, a trpí pocitem, že ještě nic nedokázali ani v práci, ani v osobním životě. I založení rodiny se posunulo o deset a více let proti generaci našich rodičů. V Mapě Anny jsem chtěl zachytit tu mnohost perspektiv. Jediné, co nám v té záplavě možností zbývá, je být poctivý ke svému životu, nepromrhat ho.

* Taky hledáte směr?

Samozřejmě. Začal jsem teď znova číst Bratry Karamazovy, kteří jsou vlastně o podobném problému. O hledání poctivé cesty uprostřed světa, který Dostojevský vykreslil jako ohňostroj vášní, zoufalé manipulace, touhy, která je majetnická, sebestředná a sebedestruktivní. Co se týče lidské povahy, řekl bych, že se od té doby moc nezměnilo. Nevíme o nic víc o Bohu nebo o lásce než před sto padesáti lety, jsou to pořád stejně záhadné věci. Nevysvětlitelné podobně jako gravitace, která drží pohromadě planety a galaxie.

autor: Tereza Šimůnková

http://www.novinky.cz/kultura/salon/348327-nevidim-kolem-zadny-velky-pribeh-rika-spisovatel-marek-sindelka.html

http://www.novinky.cz/kultura/salon/348329-nad-povidkovou-sbirkou-marka-sindelky-ciste-mezi-nami.html

Křest Mapy Anny proběhne 24. září v Zenitu

Moje nová kniha Mapa Anny vychází v půlce září v Odeonu. Křest proběhne 24. 9. 2014 v 19.00 v kavárně Zenit. K tanci a poslechu vaří hudbu kuchař KITTCHEN. Knihu pokřtí spisovatelka Petra Hůlová.
https://www.facebook.com/pages/ZENIT/791244840894808?hc_location=timeline

Anno, podívej se na mě, jsi jako You Tube, jsi plná cizích věcí a vzpomínek, jsi nádrž času, jsi rozbuška i detonace, jsi tisíc a jedna noc na druhou, jsi evoluce i stvoření, jsi uzlina v síti, sama jsi síť, máš přes třista kamarádů, to není zlé, v životě jsi je neviděla, ale znáš je do morku kostí, celé noci a celé dny ti neúnavně píšou co zrovna snědli, co vypili, co viděli za film ukradený na síti, co si myslí o válce v Mali, v Gruzii, nebo jiné zemi, už úplně smyšlené pro účely televizního zpravodajství. Máš účet v bance, kde hromadíš neexistující peníze, kterými splácíš neexistující dluhy, kupuješ si za ně strojem ošoupané džíny, cestuješ do neexistujících zemí, kde se přes neprůstřelné sklo, přes mlžné závoje svých drahých očkování dojímáš pohledem na chudobu. Nestyď se Anno, v tobě je celý svět, celý vesmír, v každém milimetru tvé kůže je nekonečno – políbil jsem ji na nekonečno – Anno, lásko, vyprávěj mi o sobě, napíšu o tobě knihu.

Mapa Anny Cover

Mapa Anny v knižních tipech Liberatury

Liberatura, knižní pořad Radia Wave, se těší na nového Šindelku:

„V první Liberatuře nového roku vám prozradíme, na jaké knížky se dalších dvanáct měsíců budete moct těšit. Prolistovali jsme ediční plány a obvolali nakladatele lezoucí po horách a schovávající se v opuštěných chalupách, než se budou muset vrátit k bestsellerovým rukopisům. … Jenže i Liberatura má svůj trumf – exkluzivní ukázku z nové povídkové sbírky Marka Šindelky Mapa Anny, která by měla vyjít v nakladatelství Odeon.“

http://www.rozhlas.cz/radiowave/liberatura/_zprava/knihy-v-roce-2014-sindelka-hakl-i-camus–1298029