Smetánka v groteskním rauši (19.11.2014, A2)

Mapa Anny CoverZa předchozí povídkovou knihu Marek Šindelka získal Magnesii Literu a jedna nadšená kritika střídala druhou. Nyní na ni navazuje Mapou Anny. Jeho autorský přístup se příliš nezměnil – novinka v lecčems působí jako pokračování poslední knihy. V kontextu české prózy rozhodně patří k nadprůměru.

Nová kniha Marka Šindelky, próza Mapa Anny, je oproti předchozímu povídkovému souboru Zůstaňte s námi (2011), který byl oceněn Magnesií Literou, kompozičně složitější a sevřenější. Deset povídek, které lze číst i jako kapitoly, spojuje titulní postava Anny, jakkoli v žádné z kapitol nemá dominantní roli. Dokonce i v té, jež dala celému souboru jméno, si pro sebe valnou část prostoru uzurpují jiní, z jejichž vlivu se nelze vymanit: „Přišla jsi na svět jako rukojmí, Anno. Aniž bys o tom měla nejmenší tušení, vstoupila jsi přímo doprostřed zákopové války, kterou tvá matka vedla se svou vlastní matkou. Bojovalo se nejstrašnější zbraní všech dob: dětmi.“
Nadvláda ostatních postav se v případě příbuzných projevuje i skrze genofond. Dospívající Anně připadá vlastní fyzická stránka jako cizí, neznámá osoba, s níž si nemá co říct, ale jež ji všude doprovází. V rozporu s vlastním tělem, které jsme si stále ještě úplně nepodrobili, jsou ostatně téměř všechny postavy, nehledě na věk a zkušenosti: „Proč tělo pořád něčím porůstá? Pořád o něco pečovat, to by jeden zešílel, pořád něco krmit, dávat spát, omývat, pěstit, kristepane. Tělo je jak malé dítě.“ Onoho rozporu si ovšem postavy všímají i na druhých, především u svých momentálních partnerů. Tematicky se totiž povídky týkají především partnerských vztahů – vyhněme se raději slovu „láska“, zde nejde v prvé řadě o cit, nýbrž o koexistenci dvou osob, o mechanismus fungování v páru.

Možnost soulože

Kult těla jako jeden z příznaků doby je ambivalentní povahy. Tělo je předmětem narcistní pozornosti (do krajnosti je tento motiv doveden u postavy Architekta, který si vyprojektuje dům, v němž jsou všechny rozměry odvozeny od jeho vlastní výšky, délky kostí a podobně) a zároveň zdrojem opakovaného zklamání. Postavy si dělají obrázek o druhých podle stereotypu krásy vytvářeného reklamou a médii, aniž by ty, které posuzují, vůbec nechali promluvit. V obecnější rovině je pak fyzično i poslední instancí, k níž se postavy obracejí ve snaze zvrátit bortící se vztah. Když veškerá komunikace už dávno selhala a slova jsou jen repeticí něčeho, co řekl někdo jiný v nějaké jiné situaci, a nejspíš ještě v televizi, vždycky ještě zbývá možnost soulože.
Poté, co Anna projde několika ve zkratce líčenými formativními vztahy a je skrze ně nasycena všemožnými sociokulturními předobrazy a schématy, postoupí v koloběhu společenských rolí – stejně neúprosném, jako je ten přírodní – o stupínek výš a sama jimi začne sytit druhé: „Doba pasivity, doba, kdy vyhledávala vztahy, které ji mohly formovat, skončila. Anna zatvrdla a podvědomě si našla někoho, koho by nyní mohla tvarovat sama.“
Kdo četl předchozí Šindelkovu knihu, může hned od začátku nabýt dojmu, že na ni autor navazuje. Jistě, jde opět o knihu povídek – ačkoliv, jak jsem již naznačil, vzhledem k pečlivé provázanosti motivů a návratům postav by možná bylo vhodnější mluvit spíše o kapitolách. Najdeme obdobně pečlivý rytmus vyprávění, jeho zrychlování i zpomalování, které děj neposunuje, ale nechává scénu doznít, anebo ji ironickou zkratkou či skoro až filmovým střihem pointuje. Jsou zde i typické syntaktické repetice a asociativní řetězení přirovnání. Autor si je zkrátka stylem, se kterým přišel v předchozí knize, jistý. Důležitější ale je, že hned při četbě ouvertury nazvané Představení začíná, vnitřního monologu Baviče v šatně těsně před vystoupením, se nelze ubránit dojmu, že máme před sebou postavu moderátora z ústřední povídky předchozí knihy Zůstaňte s námi. Text to ostatně explicitně naznačuje: „Nevím, jestli jsem se o tom zmínil, ale jsem cosi jako moderátor. Jsem přesněji řečeno bavič.“ Jaká je Mapa Anny, budeme -li číst knihu touto perspektivou?

Hranice absurdity

Zatímco moderátorovo „Zůstaňte s námi“ z první knihy bylo zoufalým voláním člověka osamoceného uprostřed davu ve světě, kde selhává bazální komunikace, v Mapě Anny nacházíme analogicky už poněkud výstražné „Nechoďte sem“. I změna profese je příznačná – z moderátora, který hlásí zprávy, se stává bavič, který mele čím dál větší absurdity, a namísto moderátorovy unavené lhostejnosti máme nyní pocit, že i Bavič sám se dobře baví. Ne že by se smál vlastnímu vyprávění, jde spíše o ďábelský cynický škleb muže, který ví, že si může dovolit cokoliv, protože je vlastně fuk, co říká. Sebevětší nesmysl nikoho nepřekvapí a navíc – když jde stejně všechno do pekel, proč si to aspoň neužít.
Zatímco Anna a její vrstevníci se zaobírají především sami sebou a svými protějšky a jim věnované pasáže jsou místy až kunderovsky analytické (ačkoli postavy na druhé straně působí někdy trochu bezkrevně), ty, v nichž hrají prim starší postavy, k nimž patří Bavič, Makléř, Architekt a spisovatel, jsou o poznání senzuálnější, lyričtější, ale i děsivější. Skvostná je především Realita, u níž vytane na mysli Topolova Sestra (1994). O všechno, o co tito hrdinové možná někdy usilovali, usilovali rozhodně dříve – jedno z mála časoprostorových ukotvení fikčního světa Mapy Anny napoví, že do devadesátých let vstupovali jako dvacetiletí. Momentálně tato smetánka v groteskním rauši už jen pokouší hranice absurdity a toho, co si může dovolit. Říct, že se jen baví, by ale nebylo úplně přesné. Žít ve světě, kde se není o co opřít, neboť vše lze ohnout, je namáhavé a vyčerpávající. Především skrze tyto postavy lze Mapu Anny číst jako sice možná nikterak objevnou, zato však poeticky vytříbenou zprávu o masmediální absurditě a znepokojující komičnosti dneška.

Banalita se vloudí

Dlužno dodat, že ve všem výše zmíněném lze najít kaz. Tak třeba text Dukla, Darkov, Salm by byl skvělou povídkou sám o sobě, a ačkoliv je propojen s celkem knihy jak postavou Annina dědečka, tak motivem krystalu, nelze se zbavit dojmu, že obojí v kontextu celek nijak zvlášť nerozvíjí. Stejným případem je tematizace pojmenování a jeho význam ve vztahu k pojmenovávanému v Příliš těžkých zbraních. Tomu se přece autor věnuje i jinde. Taková výhrada má samozřejmě smysl, díváme -li se na ony texty jako na kapitoly, a ne povídky. Ať na ně však nahlížíme jakkoliv, nemění to nic na tom, že se do textu občas vloudí banalita, která zůstane banalitou i tehdy, pronese -li ji postava, jež ze sebe jinak sype všemožné pábitelské pravdy o světě jako na běžícím pásu: „Při vší úctě, řekl Bavič, ničemu nerozumíte, oblíbili si válku, protože je snadná. Mnohem snadnější než mír. Neumíte si představit, kolik lidí dneska tajně touží po totalitě, po tom, aby vypuklo něco strašného, genocida, teror a tak podobně. Jsou unavení z té strašné nejednoznačnosti, nejsou na ni stavěni.“ Podobně vyznívá i dialog, jehož prostoduchost by snad mohla být úměrná situaci, ale bohužel nekonvenuje s charakteristikou Anny: „,Už je to lepší?‘ Dívka přikývla. ,Netrap se kvůli němu, nestál za to…‘ ,Idiot.‘ Andrea přikývla. ,Jednou bych chtěla potkat někoho, kdo mi bude rozumět. Kdo bude cítit, co opravdu potřebuju.‘“ To jsou ovšem jen dílčí výhrady, které nemohou zvrátit mé přesvědčení, že Marek Šindelka je jedním z nejtalentovanějších českých spisovatelů současnosti.

Vojtěch Staněk

 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s