Podívej se na mě, jsi jako YouTube, jsi plná cizích věcí a vzpomínek, jsi nádrž času, ty hloupá, jsi rozbuška i detonace, jsi tisíc a jedna noc na druhou, jsi evoluce i stvoření, jsi uzlina v síti, sama jsi síť, máš přes tři sta kamarádů, to není zlé, v životě jsi je neviděla, ale znáš je do morku kostí, celé noci a celé dny ti neúnavně píšou, co zrovna snědli, co vypili, co viděli za film ukradený na síti, co si myslí o válce v Mali, v Gruzii, nebo jiné zemi, už úplně smyšlené pro účely televizního zpravodajství. Máš účet v bance, kde hromadíš neexistující peníze, kterými splácíš neexistující dluhy, kupuješ si za ně strojem ošoupané džíny, cestuješ do neexistujících zemí, kde se přes neprůstřelné sklo, přes mlžné závoje svých drahých očkování dojímáš pohledem na chudobu.

Nestyď se, Anno, v tobě je celý svět, celý vesmír, v každém milimetru tvé kůže je nekonečno – políbil jsem ji na nekonečno – Anno, lásko, vyprávěj mi o sobě, napíšu o tobě knihu (Anna se smíchy chytá desky stolu, zaklání se a roní slzy), přísahám, ty mi to nebudeš věřit, ale jsem spisovatel, příběhy se mi hnusí, je jich moc a skoro všechny jsou stejné, ale tvůj ne, tvůj příběh totiž vlastně není, neexistuje, tvůj příběh je, že toužíš po nějakém příběhu, po romantice, vášni, toužíš se urvat z řetězů, jenže problém je, že žádné řetězy nejsou, romantika je stará a směšná, všechny příběhy jsou použité, ošoupané strojem, a ty nechceš nakupovat v tomhle naftalínem páchnoucím bordelu, kde se konvence prohání jak syfilis.

Anno, tvé oči to vidí, vášeň dávno neexistuje, jen návody na ni, smutné návody, které nás občas vzruší, smutná videa, kde kulturista podle scénáře znásilňuje anorektičku. Erotické stránky, kde je žal rozdělen do dvaceti kategorií podle různých praktik, starých tak, že je člověku do pláče. A když pak někoho potkáš, když potkáš muže, se kterým by to mohlo za něco stát, který se ti líbí, hned jak se svlékneš, jako by se rozsvítilo rudé světlo v laboratoři I. P. Pavlova, jako by někdo práskl klapkou a zařval akce! Vidíš, jak se polekaní muži s oroseným čelem pokoušejí vpravit do některé z dvaceti kategorií, jak kolem tebe poskakují a cvičí podle scénáře, a nakonec, když leží, strojeně oddechují a předstírají, jak v nich dohasíná slast, se jako malí polekaní chlapci oklikami ptají, jestli se divadlo povedlo, jestli byli dobří ve svých rolích, a tobě se v koutcích očí sbírají slzy. Mlčíš a muži se stahují do svých ulit a sami sebe uvnitř hladí, utěšují se a zadělávají v sobě na ještě hysteričtější akrobatickou show, ještě šílenější hru na divokost a vášeň.