Příběh nahrazený krystalem samoty (Recenze 20.10.2014, Respekt)

Mapa Anny CoverMarek Šindelka vydal druhou sbírku povídek

Tuzemská literární tradice je minimálně v současnosti na povídky spíše skoupá. O to víc vyniká, že ji už podruhé skvěle doplnil ucelenou sbírkou mladý autor Marek Šindelka -tentokrát s názvem Mapa Anny. A zdá se, že tento žánr zastává v jeho bibliografii hlavní roli; není to obvyklé čekání chudé příbuzné stojící opodál, než přijde pan Velký román.
Letos třicetiletý Šindelka debutoval před devíti lety poezií sbírkou Strychnin a jiné básně, za niž získal Cenu Jiřího Ortena. Následoval román ze zatopené Prahy s názvem Chyba, o pár let později pak jeho poněkud zmatená komiksová adaptace a nakonec zakotvil právě u povídek. V povídkové knize Zůstaňte s námi (před dvěma lety získala Magnesii Literu) se jeho zájem stočil k intimním vztahům a toto téma přeteklo i do současné Mapy Anny. Deset vzájemně propojených povídek nabízí variace na blízkost a osamělost; na pocity, kterým už se jaksi nehodí říkat tím starým slovem láska.

JSME PŘÍBĚH?

Podobně jako mnozí jiní východoevropští autoři a teoretici literatury, i Šindelka mluví o absenci velkého příběhu současnosti a zaneřádění literárního prostoru mikropříběhy. Po tragédii holocaustu a marasmu komunismu jako by současnost na jeden scelující velký příběh ani nestačila. Někteří spisovatelé to řeší čerpáním látky z minulosti, nikoli Šindelka – ten strategii „osud malého člověka na pozadí velkých dějin“ odmítá.
Příběh zmizel, ale zároveň se stal vzorcem pro současnou komunikaci. Vše jako by dnes muselo mít příběh, aby se mohlo zase sdělovat, abychom si znovu mohli představit, abychom se zase mohli vcítit. V době, kdy má příběh každá reklama na prací prášek i článek o sjezdu politické strany, se Šindelka rozhodl, že jeho povídky jej mít nemusí.
„Ty mi to nebudeš věřit, ale jsem spisovatel, příběhy se mi hnusí, je jich moc a skoro všechny jsou stejné, ale tvůj ne, tvůj příběh totiž vlastně není, neexistuje, tvůj příběh je, že toužíš po nějakém příběhu,“ chrlí spisovatel na dívku Annu, s níž se před pár hodinami seznámil, v nejsilnější povídce knihy s názvem Reality. A Anna se směje. Souvisleji promluvit ji autor nenechá, Anna je popisována – vztahy jiných k ní, vzpomínkami jiných na ni, situacemi, v nichž hrají hlavní roli jiní. V Anně jako v mapě čte čtenář pomaleji a nejednoznačněji než v povídkách, které ji vykreslují.
Šindelkovy povídky jsou krystaly, zastavenými situacemi – fotografiemi znejišťujících vztahů, v nichž zůstávají postavy samy. Jejich jedinečnost stírají banální situace, které se jim dějí, i „tuctová“ jména, jež nosí. Andrea, Petr, Milan, Lenka… Právě ony situace přitom pomáhají krystalu růst a tvořit jedinečný tvar. Ani rozhovory nejsou důležité, jsou to často jen skořápky frází či holé věty sdělující to nejnutnější. Prim hrají vnitřní monology, nevyslovené komentáře postav k tomu, co se (jim) právě děje. Ne, nevyslovují je proto, že by se bály upřímnosti, ale proto, že nevěří, že slova jsou cestou ke sblížení; už totiž nevěří, že sblížení je vůbec možné.
Kromě zmíněných figur jsou v povídkách postavy-ega, které jména nepotřebují; stačí poslání, jež je utváří a dává světu zprávu, kdo jsem: Bavič, Architekt, Makléř, Spisovatel. Většinou svou mocí vytvářejí prostor ještě někomu dalšímu – ženám. Povídka Představení začíná popisuje několik málo minut prožitků a myšlenek, které se Baviči honí hlavou, než vstoupí na scénu. Jeho tělo se třese a potí, snaží se zhluboka dýchat a baví se svým „mikromasochismem“. Jeho tělo se nechává uklidňovat doteky přítelkynina těla, ale jeho duše je sama. Čtenář se nedozví, jak Bavič vypadá, jak se jmenuje, v čem se chystá vystupovat, dozví se ale, co přesně si myslí, že cítí, a jak se jeho tělo projevuje. A právě rozpor, ve kterém se tělo a duše nacházejí, je pro Šindelkovy postavy charakteristický.
„Zpomalil, protože uviděl nějaké lidi. Zhluboka dýchal. Ten dech mu nebyl úplně příjemný. Šel pomalu, myslel na své plíce, začal kývat rukama, ale pak je radši strčil do kapes. Po krátkém uvážení ruce zase vyndal…“ Tělo je tu opakovaně jako poslední nepříjemná bezprostřednost, již jsme ještě zcela neovládli, která nás usvědčuje z neupřímnosti k sobě a připomíná staré časy sounáležitosti.

NESTAT SE NÁDOBOU

Srovnat Šindelkovy prózy s z jeho vrstevníků není jednoduché. Jazyk si osvojuje stejně snadno jako Jaroslav Rudiš, zajímají jej vztahy stejně jako Petru Soukupovou, ale vše je u něj ještě trochu jinak vyhrocené. Téma samoty dnešní doby zakresluje do Mapy Anny cynicky a zároveň hravě jako v chytrém facebookovém statusu. Jazyk je postmoderně namíchaný a prchavý. Slova jako YouTube či Google z textu násilně netrčí, ale jsou jeho přirozenou součástí. Základ v poezii ani cit pro obraz a lyriku Šindelka nezapře. Graduje a množí obrazy, neposunuje děj, ale vytváří atmosféru. Nesměřuje k pointě, ale kupí pointy střihem jako v klipu.
„Každá historická osobnost se změní ve značku, v žalostný symbol složený ze dvou tří wikicitátů… Všiml jsem si toho za jednoho zvlášť teskného večera… přijel jsem domů, zaparkoval auto značky Picasso, a protože mi bylo smutno, vypil jsem láhev koňaku Napoleon… a nakonec (protože to bylo opravdu zlé období) jsem do sebe obrátil i vodu po holení Dalí… a za šumění své staré mizerné televize Tesla jsem usnul unaven Evropou.“
Občas je proto Šindelka nazýván autorem mladé generace; rozuměno sobeckých lidí, kteří nechtějí dospět, nic brát vážně a navždy si chtějí hrát se svými iPhony. Takové postavy ale v Mapě Anny nejsou. A není tu ani jedna generace, ale lidé od sedmnácti do čtyřiceti. Ve svém mládí nevinní a naivně přístupní vztahům, které je nezvratně tvarují, aby pak oni mohli tvarovat jiné.
Jenže ti starší a tvarující se už často stávají dekorativními dutinami. Annu zachycuje kniha opakovaně v různém období života a nakonec už téměř hotovou, těsně před dospěním. Všechna utvářející setkání má v tu chvíli za sebou, vstřebala je, ale naštěstí se nestala kopií žádného ze svých vzorů a průvodců. V duchu Šindelkovy knihy by se chtělo říci, že myšlenka se zmnožila, ale vítězství prázdnoty nenastává.

***

autor: Kateřina Čopjaková