The Show Begins in Amsterdam

The new issue of Das Magazin is out!
It features the short story The Show Begins by Czech writer Marek Šindelka. He will discuss his work with the readers during Das Magazin Festival on 16 May. In the new issue you can find also everything about upcoming festival.

http://hague.czechcentres.cz/progr…/…/literatuur-night-2015/

Das Magazin Fest

Das Magazin

969 slov o próze (5.3.2015, Tvar)

Mapa Anny CoverMAREK ŠINDELKA: MAPA ANNY, ODEON, PRAHA 2014

Klobouk dolů před inteligentně napsanou a prokomponovanou knihou sdružující deset dobře vybraných textů, které si nepochybně zaslouží označení povídka. Marek Šindelka v ní prokazuje, že tato prozaická forma nemusí být – tak, jak se mnozí spisovatelé mylně domnívají – jen zručně odvyprávěným záznamem zábavné historky ze života, ale také osobitou formou literárního myšlení a jazykově vybroušenou výpovědí. Promluvou, která vyrůstá z potřeby literárními prostředky vykreslit a analyzovat činy a city tvora zvaného člověk.
Šindelka je prozaik hloubavý, jenž pečlivě klade slova a věty v naději, že se mu tak podaří adekvátně vystihnout stavy mysli, tedy podat literární obraz určitého typu lidské existence. K epickým příběhům a postupům je značně skeptický, přesněji – jak se v knize několikrát opakuje – hnusí se mu. Zjevně proto, že příběhy mají skutečnost našeho každodenního bytí interpretovat lživě, činit z něj něco zcela samozřejmého. Používají ji jen jako kulisu pro stále se opakující a již mnohokrát recyklované zápletky a pointy. Naproti tomu on sám, věrný naturelu lyrického básníka, má spíše tendenci vyjadřovat a rozebírat jedinečné emoce a specifické mezilidské konstelace. Baží po úniku, po sestupu pod povrch jevového, kde lze snad najít zdroj onoho podivného nepochopení, které utváří naši individuální i partnerskou existenci. Podstatu Šindelkova přístupu k psaní proto nejlépe vyjadřuje následující proklamace, nikoli náhodou připsaná postavě spisovatele: „Skutečnost žádný příběh nemá. Jen nekonečný počet střepů, které se skládají do nových a nových obrazců v tom šíleném krasohledu našich krátkých životů.“ Šindelkovy povídky s nadhledem a ironií aplikují kaleidoskop stavů lidského vědomí tak, jak je jím zvolené postavy prožívají, ať již ve chvílích samoty, anebo v okamžicích, kdy se – většinou víceméně marně – pokoušejí navázat kontakt s těmi druhými. Princip nekonečného počtu střepů se v nich transformuje v motiv lidské duše jako krystalu vytvářeného množstvím drobných plošek, které je těžko zahlédnout z jednoho zorného úhlu. Autorova hodnotová a interpretační perspektiva je navíc umocněná jistotou, že svět, jehož jsme součástí, má nemalé chyby, o nichž je třeba mluvit a psát. Reflektuje je v jejich podobě privátní, takřka archetypální, ale i v rovině individuální, civilizační a společenské (nikoli ovšem stranicko-politické). Poslední jmenovaná se mu spojuje s všudypřítomnou mediální manipulací, jakož i s falší a lživostí reklamních obrazů, jimž se dnešní zmanipulované lidstvo marně snaží dostát.
Diagnózou obou těchto podob „chyby“, jež spoluutváří naše živoření, je už sám „prolog“ knihy, za nějž lze považovat povídku „Představení začíná“: sondu analyzující situaci, kterou prožívá exhibující bavič (možná shodně s autorem knihy) těsně před tím, než se svou exhibicí předstoupí před publikum. Jeho tréma a strach z přijetí se tu prolíná s „autorskými“ úvahami o tom, proč a jak k těm druhým vůbec promlouvat a také jak je zaujmout, aniž by člověk ztratil sám sebe. Neboť jak autor spolu s promlouvající postavou ví, „každý inteligentní člověk říká spoustu věcí, kterým sám nevěří“.
Většina následujících povídek knihy je přitom věnována Šindelkovu základnímu tématu: míjení, které dle jeho přesvědčení určuje partnerský vztah mezi mužem a ženou. Typickým příkladem je povídka rozkrývající vnitřní svět milenecké dvojice, ženy a muže, kteří už už stáli před rozchodem, když zasáhl osud zvaný náhodné početí dítěte a přinutil je uzavřít sňatek. Na svatební cestu odjíždějí ve víře – či přesněji v bludu -, že je to ten druhý, kdo opravdu miluje a kdo jejich vztah potřebuje. A navzdory pocitům silně prožívané, bezmála nesnesitelné vnitřní prázdnoty, přerůstající až v bolest, se iluzi společně sdílené lásky bez radosti obětují. Motiv ulity, jenž dal této povídce název a který vyjadřuje všeobecné uzavření do vlastních myšlenkových schémat, jakož i neschopnost z nich vystoupit a přímo se dotknout myšlenkového světa našich bližních, je právě tím motivem, který by mohl být logem celé knihy. Podle Šindelky jsme odsouzeni žít v páru, třeba i po celý život, každý z nás si ale vytváří svou vlastní uzavřenou realitu, která mu brání porozumět těm druhým a najít s nimi společnou řeč. Tato vize kauzality citů v různých variacích vymezuje většinu povídek souboru.
Hledám jediné slovo, kterým bych byl schopen Šindelkovy postavy přiléhavě pojmenovat, možná ale postačí, když konstatuji, že jsou přímými antipody literárního typu označovaného v české literatuře po hrabalovském vzoru slovem pábitel. Zcela jim totiž schází ono radostné, až obžerné prožívání přítomnosti. Jsou to naopak lidé sami sobě odcizení, prostoupení pocitem, že jejich přítomnost byla a je nezměnitelný omyl. Vegetují uzavřeni do vlastních emocí, úvah a spekulací, aniž by byli schopni přímého aktivního prožívání věcné skutečnosti, spontánního spojení s někým jiným. Třebaže se knihou mihne i motiv samovolně vypuknuvšího sexu mladého páru (jenž je autorovi výrazem naděje), většina postav se raději oddává analytickým úvahám o vztazích než přímému tělesnému obcování se životem. Pocity jejich osamocení navíc ještě násobí fakt, že soukromé vnitřní vesmíry, které by se mohly v individuálních ulitách skrývat a dávat jim hlubší smysl, jsou často téměř vyprázdněné, což podněcuje touhu je nějak naplnit. Případné splynutí je pak jen velmi krátkodobou záležitostí, vyžadující nejednou i určité násilí. Přinejmenším duševní.
Motiv vnitřní prázdnoty se Šindelkovi spojuje především s vlastním pohlavím, tedy s muži, kteří u něj nikdy nejsou – až na výjimku v povídce „Architekt“ – sebejistými, plnohodnotnými osobnostmi, ale spíše odlesky dominantních partnerek a matek. Jejich ochota se přizpůsobovat je ženami paradoxně přijímána spíše negativně, jako nedostatek vytoužené mužnosti.
Naopak ženy jsou u Šindelky vzývány a prozkoumávány jako tajemné objekty, jež by svou hloubku snad mohly mít. Alespoň autor a jeho vypravěči v to věří, a proto touží vykreslit a pochopit jejich „mapy“. Důsledkem je, že se při kresbě ženských postav oslabuje jeho skrytý, nicméně vždy přítomný nadhled a ironie. Jsou to ostatně právě ženy, které jsou – vedle čtenářů knihy – Šindelkou, respektive jeho vypravěči přímo oslovovány, skoro jako by cílem fabulovaných povídek bylo je vyprovokovat k odpovědi a reakci. Psaní povídek totiž Šindelka vnímá jako možnost, příležitost, jak nedostatky v naší mezilidské komunikaci identifikovat a jak o nich začít vést dialog.
Nejsem si jist, že právě tento typ postav je „šálek mého čaje“, avšak způsob, jakým o nich autor píše, mě baví a zajímá.

Autor:  Pavel Janoušek

Smetánka v groteskním rauši (19.11.2014, A2)

Mapa Anny CoverZa předchozí povídkovou knihu Marek Šindelka získal Magnesii Literu a jedna nadšená kritika střídala druhou. Nyní na ni navazuje Mapou Anny. Jeho autorský přístup se příliš nezměnil – novinka v lecčems působí jako pokračování poslední knihy. V kontextu české prózy rozhodně patří k nadprůměru.

Nová kniha Marka Šindelky, próza Mapa Anny, je oproti předchozímu povídkovému souboru Zůstaňte s námi (2011), který byl oceněn Magnesií Literou, kompozičně složitější a sevřenější. Deset povídek, které lze číst i jako kapitoly, spojuje titulní postava Anny, jakkoli v žádné z kapitol nemá dominantní roli. Dokonce i v té, jež dala celému souboru jméno, si pro sebe valnou část prostoru uzurpují jiní, z jejichž vlivu se nelze vymanit: „Přišla jsi na svět jako rukojmí, Anno. Aniž bys o tom měla nejmenší tušení, vstoupila jsi přímo doprostřed zákopové války, kterou tvá matka vedla se svou vlastní matkou. Bojovalo se nejstrašnější zbraní všech dob: dětmi.“
Nadvláda ostatních postav se v případě příbuzných projevuje i skrze genofond. Dospívající Anně připadá vlastní fyzická stránka jako cizí, neznámá osoba, s níž si nemá co říct, ale jež ji všude doprovází. V rozporu s vlastním tělem, které jsme si stále ještě úplně nepodrobili, jsou ostatně téměř všechny postavy, nehledě na věk a zkušenosti: „Proč tělo pořád něčím porůstá? Pořád o něco pečovat, to by jeden zešílel, pořád něco krmit, dávat spát, omývat, pěstit, kristepane. Tělo je jak malé dítě.“ Onoho rozporu si ovšem postavy všímají i na druhých, především u svých momentálních partnerů. Tematicky se totiž povídky týkají především partnerských vztahů – vyhněme se raději slovu „láska“, zde nejde v prvé řadě o cit, nýbrž o koexistenci dvou osob, o mechanismus fungování v páru.

Možnost soulože

Kult těla jako jeden z příznaků doby je ambivalentní povahy. Tělo je předmětem narcistní pozornosti (do krajnosti je tento motiv doveden u postavy Architekta, který si vyprojektuje dům, v němž jsou všechny rozměry odvozeny od jeho vlastní výšky, délky kostí a podobně) a zároveň zdrojem opakovaného zklamání. Postavy si dělají obrázek o druhých podle stereotypu krásy vytvářeného reklamou a médii, aniž by ty, které posuzují, vůbec nechali promluvit. V obecnější rovině je pak fyzično i poslední instancí, k níž se postavy obracejí ve snaze zvrátit bortící se vztah. Když veškerá komunikace už dávno selhala a slova jsou jen repeticí něčeho, co řekl někdo jiný v nějaké jiné situaci, a nejspíš ještě v televizi, vždycky ještě zbývá možnost soulože.
Poté, co Anna projde několika ve zkratce líčenými formativními vztahy a je skrze ně nasycena všemožnými sociokulturními předobrazy a schématy, postoupí v koloběhu společenských rolí – stejně neúprosném, jako je ten přírodní – o stupínek výš a sama jimi začne sytit druhé: „Doba pasivity, doba, kdy vyhledávala vztahy, které ji mohly formovat, skončila. Anna zatvrdla a podvědomě si našla někoho, koho by nyní mohla tvarovat sama.“
Kdo četl předchozí Šindelkovu knihu, může hned od začátku nabýt dojmu, že na ni autor navazuje. Jistě, jde opět o knihu povídek – ačkoliv, jak jsem již naznačil, vzhledem k pečlivé provázanosti motivů a návratům postav by možná bylo vhodnější mluvit spíše o kapitolách. Najdeme obdobně pečlivý rytmus vyprávění, jeho zrychlování i zpomalování, které děj neposunuje, ale nechává scénu doznít, anebo ji ironickou zkratkou či skoro až filmovým střihem pointuje. Jsou zde i typické syntaktické repetice a asociativní řetězení přirovnání. Autor si je zkrátka stylem, se kterým přišel v předchozí knize, jistý. Důležitější ale je, že hned při četbě ouvertury nazvané Představení začíná, vnitřního monologu Baviče v šatně těsně před vystoupením, se nelze ubránit dojmu, že máme před sebou postavu moderátora z ústřední povídky předchozí knihy Zůstaňte s námi. Text to ostatně explicitně naznačuje: „Nevím, jestli jsem se o tom zmínil, ale jsem cosi jako moderátor. Jsem přesněji řečeno bavič.“ Jaká je Mapa Anny, budeme -li číst knihu touto perspektivou?

Hranice absurdity

Zatímco moderátorovo „Zůstaňte s námi“ z první knihy bylo zoufalým voláním člověka osamoceného uprostřed davu ve světě, kde selhává bazální komunikace, v Mapě Anny nacházíme analogicky už poněkud výstražné „Nechoďte sem“. I změna profese je příznačná – z moderátora, který hlásí zprávy, se stává bavič, který mele čím dál větší absurdity, a namísto moderátorovy unavené lhostejnosti máme nyní pocit, že i Bavič sám se dobře baví. Ne že by se smál vlastnímu vyprávění, jde spíše o ďábelský cynický škleb muže, který ví, že si může dovolit cokoliv, protože je vlastně fuk, co říká. Sebevětší nesmysl nikoho nepřekvapí a navíc – když jde stejně všechno do pekel, proč si to aspoň neužít.
Zatímco Anna a její vrstevníci se zaobírají především sami sebou a svými protějšky a jim věnované pasáže jsou místy až kunderovsky analytické (ačkoli postavy na druhé straně působí někdy trochu bezkrevně), ty, v nichž hrají prim starší postavy, k nimž patří Bavič, Makléř, Architekt a spisovatel, jsou o poznání senzuálnější, lyričtější, ale i děsivější. Skvostná je především Realita, u níž vytane na mysli Topolova Sestra (1994). O všechno, o co tito hrdinové možná někdy usilovali, usilovali rozhodně dříve – jedno z mála časoprostorových ukotvení fikčního světa Mapy Anny napoví, že do devadesátých let vstupovali jako dvacetiletí. Momentálně tato smetánka v groteskním rauši už jen pokouší hranice absurdity a toho, co si může dovolit. Říct, že se jen baví, by ale nebylo úplně přesné. Žít ve světě, kde se není o co opřít, neboť vše lze ohnout, je namáhavé a vyčerpávající. Především skrze tyto postavy lze Mapu Anny číst jako sice možná nikterak objevnou, zato však poeticky vytříbenou zprávu o masmediální absurditě a znepokojující komičnosti dneška.

Banalita se vloudí

Dlužno dodat, že ve všem výše zmíněném lze najít kaz. Tak třeba text Dukla, Darkov, Salm by byl skvělou povídkou sám o sobě, a ačkoliv je propojen s celkem knihy jak postavou Annina dědečka, tak motivem krystalu, nelze se zbavit dojmu, že obojí v kontextu celek nijak zvlášť nerozvíjí. Stejným případem je tematizace pojmenování a jeho význam ve vztahu k pojmenovávanému v Příliš těžkých zbraních. Tomu se přece autor věnuje i jinde. Taková výhrada má samozřejmě smysl, díváme -li se na ony texty jako na kapitoly, a ne povídky. Ať na ně však nahlížíme jakkoliv, nemění to nic na tom, že se do textu občas vloudí banalita, která zůstane banalitou i tehdy, pronese -li ji postava, jež ze sebe jinak sype všemožné pábitelské pravdy o světě jako na běžícím pásu: „Při vší úctě, řekl Bavič, ničemu nerozumíte, oblíbili si válku, protože je snadná. Mnohem snadnější než mír. Neumíte si představit, kolik lidí dneska tajně touží po totalitě, po tom, aby vypuklo něco strašného, genocida, teror a tak podobně. Jsou unavení z té strašné nejednoznačnosti, nejsou na ni stavěni.“ Podobně vyznívá i dialog, jehož prostoduchost by snad mohla být úměrná situaci, ale bohužel nekonvenuje s charakteristikou Anny: „,Už je to lepší?‘ Dívka přikývla. ,Netrap se kvůli němu, nestál za to…‘ ,Idiot.‘ Andrea přikývla. ,Jednou bych chtěla potkat někoho, kdo mi bude rozumět. Kdo bude cítit, co opravdu potřebuju.‘“ To jsou ovšem jen dílčí výhrady, které nemohou zvrátit mé přesvědčení, že Marek Šindelka je jedním z nejtalentovanějších českých spisovatelů současnosti.

Vojtěch Staněk

 

Vztahy s vyčpělou vůní (Recenze 23.10.2014, Nový prostor)

Mapa Anny CoverNová kniha Marka Šindelky nejspíš pro literární nadšence představuje druhé Vánoce. Ono taky netěšte se, když další knížku vydá autor s Cenou Jiřího Ortena a Magnesií Literou v kapse.

Mezilidské vztahy jsou pro Šindelku nosným trámem, na kterém staví své dvě poslední povídkové knihy, nevyhneme se proto jejich srovnání. První z nich, Zůstaňte s námi (2011), reflektovala vztahy dospívající, bouřlivé, plné samoty, lásky i iluzí. Zatímco ta nejnovější, Mapa Anny, zachycuje vztahy o něco vyzrálejší, ale o to více svázané a nadité kolizemi, krizemi a vynucenými i nutnými kompromisy, o které nikdo nestojí. Tento tematický posun pochopitelně reflektuje samotné autorovo dozrávání, kolem třicítky se předchozí bezstarostná léta začnou lámat v cosi zkostnatělého, ustrnulého a rozšafné perspektivě se rapidně zastřihnou křídla.

Svým postavám autor bez milosti rozdupal růžové brýle, vkreslil jim několik vrásek do čela a nechal je zmítat v tom nejhorším – ve své vlastní samotě, v nich samotných. Všichni hrdinové jsou hluboce přemýšlející, nebojí se ve svých myšlenkách jít až do morku kosti, být intimní a až se zvrácenou radostí se vrtají v tom největším duševním bahně.
Nečekejte žádné povrchní konzumní slogany a lovísková řešení. Postavy mají co dělat samy se sebou, natož aby se staraly o čtenářovy pocity.

TĚLO JE STRAŠNĚ NESAMOSTATNÁ VĚC

Všudypřítomný existenciální nádech se často objevuje ve formě narážek na fyzickou schránku, kterou postavy těžko akceptují a jež se jim až místy hnusí. Jako by problémy duševní a problémy tělesné byly dvě naprosto odlišné jednotky. „Je to vlastně dost ponižující věc, taková tréma, jako by vás někdo usvědčil z vlastního těla, rozumíte mi, jako by vás přistihl při špatnosti, při trapném pobývání ve vlastním těle.“ Knihu tvoří celkem deset povídek, ve kterých se navzájem proplétají jednotlivé postavy a jejich příběhy. Tento kompozičně náročný celek, který stojí na hraně mezi novelou a povídkovým souborem, čtenáři nastiňuje poměrně komplexní pohled na jednotlivé situace. Ovšem právě touto promyšlenou a do detailu poskládanou strukturou celek působí místy až moc uměle, postrádá na lehkosti. A čtenář pak už jen trpělivě vyčkává, kdy jedna postava potká druhou, aby se vše kompozičně uzavřelo.

TVAROVAT A BÝT TVAROVÁN

Šindelka jde proti upovídanému vypravěčskému trendu poslední doby, nebojí se zpomalit a psát pro náročnějšího čtenáře. Jeho vyjadřovací prostředky si nespletete. Pomocí metafor velmi detailně odlišuje i ty nejmenší významové nuance. Přirovnání se chovají jako asociace, jedno rozvíjí druhé, a svou hloubkou jsou tak adekvátními společníky dumavých myšlenek postav. „Podívej se na mě, jsi jako YouTube, jsi plná cizích věcí a vzpomínek, jsi nádrž času, ty hloupá, jsi rozbuška i detonace, jsi tisíc a jedna noc na druhou, jsi evoluce i stvoření, jsi uzlina v síti, sama jsi síť.“ I proto je nutné text intenzivně vnímat, přemýšlet o něm a pracovat s ním. Tyto povídky nejsou určené pro lenivého čtenáře, který by knihou jen proplul. S takovou by se z ní stalo 136 stran líbivých slov o ničem. Mapa Anny je pro čtenáře výzvou, přiměje je tvrdě dřít a všechno si po svém odžít. Z četby si proto neodnesete silný příběh k převyprávění, ale silné, vámi prožité pocity. A to je setsakra velká výstupní hodnota.

Autor: Dáša Beníšková